Písk, písk! Páníček na mne píská a já k němu poslušně a velmi rád běžím. Vidím, že asi půjdeme ven. V ruce má můj nejoblíbenější ocásek, vedle sebe masku i vodítko.

David seděl na stoličce a hrál na klavír. Zpaměti, bez not. Nepotřeboval je, ty profláklé šlágry, které byly ve zdejším baru tak žádané, znal už nazpaměť. Nedalo se říct, že by je zrovna miloval. Měl rád klasickou hudbu, ale tady by s ní nejspíše neuspěl. Návštěvníci baru by to neocenili, možná by se to většině ani nelíbilo.